FC Hoblina Jižák

I. nechat soupeře dojít až k bráně

II. nebránit

Možná stačilo tu taktiku před zápasem nahlas vyslovit a každý by si uvědomil, že si koledujeme o průšvih. To se ovšem pohříchu nestalo... Navíc Arrows celou strategii brzy odhalili a přizpůsobili se. Dvojice jejich obránců tak v poklidu došla s míčem až k půlící čáře, kde na ně čekali dva útočníci Hobliny. Obránci je pak zpravidla jednoduchou narážečkou vyřadili ze hry a než se kdo nadál, byli s míčem kousek od vápna a stříleli.

Hoblina věděla, že má-li její soupeř potenciální slabinu, pak to může být brankář. Člověk by proto čekal, že na něj poletí jedna rána za druhou a vyhraje ten, kdo nastřílí víc gólů. Díky naší brilantní taktice se ovšem první přímá střela na bránu odehrála zhruba v patnácté minutě, kdy brankář Hobliny překopnul celé hřiště. To už jsme ovšem dávno prohrávali 0:2 a zápas směřoval k debaklu.

První gól byl nešťastný, když první obránce namísto odkopu uklouznul a druhý obránce tečoval následnou střelu mimo dosah brankáře. Druhý gól padl v souladu s pilířem II., poté co střední obránce odběhl při rohu směrem k metru Háje, nechávajíce ze sebou na penaltě zcela volného útočníka. Kdyby měl ten obránce v ruce síťovku, mohlo by se říct, že asi do Alberta dovezli čerstvé pomeranče. Jiné vysvětlení se skutečně nenabízí.

Třetí gól padl z huspeniny, kterou navařili opět domácí obránci. Tři odkopy po sobě, které měly svízelnou situaci řešit, šly pokaždé jemně po zemi a na kopačku nejbližšího hostujícího útočníka. V tu chvíli to vypadalo, že jediný kdo ještě hraje za Hoblinu je brankář - dvě dorážky sice zlikvidoval, ovšem třetí už do sítě propadla.

Následovala poločasová pauza, během které zbyl čas se probrat z letargie. Vrátili jsme se k taktice, kterou máme dobře zažitou, při které se útočníci toulají i za půlící čárou a nedávají hostům tolik času na rozehru. Tato se pak pochopitelně odehrává mnohem dál od domácí brány a tím se stává daleko méně nebezpečnou. A světe div se - ono to fungovalo!

Počty šancí se začaly srovnávat a stejně tak i skóre. Vinou mizerné koncovky se ovšem nikdy nepovedlo vyrovnat úplně a naopak soupeř dal ze samostatného nájezdu další branku. Následoval tlak, při kterém Arrows občas nevěděli kde jim šipka stojí (z ang. překladu arrow = šipka), ale střelecká nemohoucnost Hobliny jim nakonec tři body nesebrala.

Dlužno konstatovati, že šlo o druhý zápas ze sebou, kdy si vyrovnaný soupeř (to je důležitý fakt!) s námi vytřel zadek. Hoblina poslední dobou představuje dřímajícího tygra. V pár zápasech sice ukázala možný potenciál i drápy. Teď ale asi čeká, že se soupeři začnou porážet sami. Mužstvo sice má sílu, nadání i dostatečnou techniku, ale z neznámého důvodu to všechno dovede důsledně nepoužívat. Je to asi jako hrát tenis a nesundat si pouzdro z rakety - to aby se náhodou neotloukly struny. Z dálky to pak sice vypadá, že člověk hraje tenis, ale neudělá jediný pořádný fiftýn.

Poslední poznatek z celé podzimní části je, že vítězem zápasu je vždycky ten, kdo dá první gól. Ani v jednom prohraném zápase nás soupeř nijak neválcoval - pokaždé byla hra velmi vyrovnaná. Až do chvíle, kdy Hoblina dostane gól. V tu chvíli se celá koncepce sesype jako pomyslný domeček z karet a následuje rychlý druhý a třetí gól. A pak už je pozdě bycha honit.

Díky státnímu svátku máme dva týdny na odpočinek. A možná i na přemýšlení. Sám za sebe bych ale moc nevymýšlel. Stačí hrát to co umíme a to díky čemu jsme loni skončili třetí. Od druhého poločasu vyrovnaný souboj s prvním týmem totiž prohrála naprosto nesmyslná taktika, nad kterou si mohl ukroutit hlavu i pan správce.

Jelikož se první poločas hrál převážně na polovině Hobliny, tak se hráči nenaběhali a nebolely je pak tolik nohy. To je možná pravda. Bolely z toho ale oči, protože na takovou kopanou se opravdu dívat nedalo.